Před mnoha sty lety, kdy háje byly plny zvěře, voda byla průzračná a země úrodná, obývali tento kraj staří Slované.
   V tuto pochmurnou dobu, kdy kouzla velkých šamanů byla mocnější rozumu obyčejných lidí, žil zde, v těchto končinách, nejmocnější z nich, šaman OBERON.
   Jeho magie neznala mezí, po celém kraji o něm putovaly pověsti. Podle dávných zkazek zničil celou armádu keltských bojovníků jediným zkřivením svých sukovitých rukou, podobajících se pařátům, do magického znamení Destroreum - znamení zkázy.
   I ti méně odvážní potulní pěvci ve svých zpěvech tvrdili, že jeho věk přerůstá hranice jakéhokoliv možného věku živého stvoření. Jeho činy byly hrozné, ale jejich hrůza se nemohla ani náhodou vyrovnat vlastní podstatě jeho bytí. Jeho tělesná schránka sice o vysokém stáří příliš nevypovídala, ale jeho duše byla hluboká, hlubší než červí díry v prostoru a čase, pomocí jejichž časových smyček se udržoval na tomto světě.
   Na tomto světě? Byl vůbec živým člověkem? Člověkem rozhodně ne. Jeho JÁ bylo nejspíš už v říši stínů a odtud řídil svoje tělo.
   Ale jeho magie byla silná. Nikdo z okolí si ho radši nevšímal. Žil sám v černém lese, nerušen, neviděn. Jenom občas se ošatil hávem poutníka a vyšel do kraje, aby svým prázdným zrakem sledoval pokojný lid. Jeho myšlenky však byly černé a při svých poutích pálil, zabíjel a, čož bylo nejhrůznější, nenápadným propletením dlouhých prstů do znamení Fetusmortae bral matkám jejich ještě nenarozené děti. Jejich tělíčka potom používal k těm nejčernějším obřadům, vyvolávaje samotného Ďábla.
   Tak řádí dodnes. A to můžete ukončit jen VY!

Tak to byl úvod do noční hry, kterou jsme s Tučňáky pořádali na táboře v roce 1997 (v době, kdy naše RS družina vznikla). Šaman Oberon se v našem středisku stal legendou a proto si určitě zaslouží svoji část webových stránek.

Samotnou hru asi nejlépe přiblíží zápis z deníku jedné účastnice noční hry - Terky:
   Šaman - Tábor 1997

   Hra vlastně začala už u slavnostního ohně. Tam nám kluci přečetli hrozivou pověst o šamanu Oberonovi, který si požíráním nemluvňátek udržoval mládí. Už při tomto příběhu nám běhal mráz po zádech a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká druhý den. Přes den jsme úplně zapomněli, co nám kluci - roveři - na večer chystají. Nemysleli jsme na to, tedy alespoň já, ani když jsme si šli večer lehnout. No a tak mě děsný výkřik okolo jedné celkem slušně vyděsil. Úplně jsem ztuhla, protože jsem si to ve své, zatím ještě neprobrané, mysli nedokázala uvědomit. Potom jsem úplně ztuhla ještě jednou a to když na mne svou studenou rukou sáhla sama ... Lenka. Bylo to strašně zvláštní, to ztuhnutí, protože se mi to ještě nikdy nestalo. No ale když jsem nechtěla vypadat jako posera tábora, tak jsem musela vstát. Nakonec se mi to podařilo a společně s Luckou jsem se konečně dostala ze stanu. Noc byla tak normálně teplá, ale mně i přesto šíleně cvakaly zuby. Vůbec to nešlo zastavit. Myslím, že i když to kluci nepřiznali, byli vyděšení stejně jako já s Luckou, no ale stejně jsme se jich radši zeptali, jestli se jich můžeme chytit za ruku. Já jsem se asi držela Mrňouse. Cesta mezi lesem a rimgo-hřištěm byla ještě v pohodě, ale já jsem cítila, že abych byla v pohodě i já, musím se pořádně vykřičet. Později jsem se na tom shodla i s Luckou. Svoje dělala už tma když jsme si představili, co nás čeká za zatáčkou... A tak jsme si představovali a představovali a najednou jsme byli za zatáčkou a pořád se nic nedělo. No a jak to tak bývá třeba v hororech, zrovna když jsme se začali uklidňovat, něco proti nám vyběhlo. Já s Luckou jsme šli okamžitě do kolen.. Vůbec jsme nemohli přestat křičet. Byl to Mrazák s moukou obíleným ksichtem, v černým pršiplášti a s baterkou v ruce. Když jsme se konečně probrali, vystartoval Mrazák z druhý strany, takže se to všechno opakovalo. No, takže Petra jsme přežili téměř v pohodě a asi za minutu nás v budce u Brixáku čekalo další překvápko. Seděla tam totiž šíleně hnusná ježibaba - Bobo. Byli jsme z hrůzy tak blbý, že jsme mu dokonce říkali "babičko". Už si přesně nepamatuju, co jsme u ní měli dělat, ale myslím, že jsme měli plnit nějaký úkoly a ona nám potom řekla, že máme sledovat bludičky. To byl asi Čiko a někdo. Ty nás zavedli k osvětlenému místu. Kdyby bylo po našem, tak bysme se mu určitě vyhli, jenže jsme nemohli. Byly to fakt hnusně vypadající dětské hrobečky a mezi nima vévodila kraví lebka. Cestu mezi rybníky nám přerušil výkřik Íínův. Myslím, že říkal, abychom se zastavili. Potom zapálil obrovský oheň a říkal něco v tom smyslu, že ho nikdy nedostanem a tak, ale efekt to mělo skvělej. Podvědomě jsem si uvědomovala, že to nejhorší už máme zřejmě za sebou a tak jsem se dostala do poměrného klidu. Stejně jsme ale byli pořád zblblí, protože jsme na Čika a někoho volali "Bludičky, prosím vás!" Kluci nás živé a zdravé provedli lesem do tábora.

Co dodat? Snad jenom, že je škoda, že geniální nápad s převozníkem Cháronem, který by převážel poutníky přes rybník, ztroskotal na technice a při zkoušení jsme se krásně vykoupali...

Zpět na archiv RS Tučňáci